Jak se žije v Ugandě?

21.7.2011 21:45

Děti, kterým prostřednictvím partnerské organizace World in Need Uganda pomáháme, bydlí v oblasti Buikwe, která začíná cca. 60 km východně od hlavního města Kampala. Při výběru vesnic se soustředíme na ty, ve kterých nepůsobí žádné jiné organizace a které jsou velmi těžce přístupné a nerozvinuté. Některé děti dokonce bydlí na ostrovech. Míra negramotnosti je zde i více než 70 %.

Většina lidi žijících v oblasti Buikwe jsou rolnici, kteří se téměř výhradně živí z vlastni produkce a  přebytek prodávají na trhu. Nejvýznamnější komerční plodinou byla až donedávna káva, v současné době ji však postihla nemoc, celé keře usychají a mnoho lidi tak přišlo o zdroj peněz. Skoro každá rodina má kolem svého domku (nebo spíše chýše - postavené ze dřevěných trámu, hlíny a rákosí) několik banánovníků a malou zahradu, kde pěstují sladké brambory, fazole, kukuřici, rajčata, arašídy, yamy a kasavu.

UGANDSKÁ KUCHYNĚ

Základní potravinou je matooke - banány, které se otrhají zelené (je to ale jiný druh, než známe v Čechách), oloupají se a uvaří. Nejčastěji se kombinuji s arašídovou omáčkou (rozemleté arašídy uvařené s malým množstvím rajčat a brambor), rybami (jsou levné, Viktoriino jezero je co by kamenem dohodil), jiným masem (méně častěji), hnědými fazolemi (mňam ;-)) nebo s vařeným zelím. Se stejnými přílohami se jí rýže, posho (hustá kaše z kukuřičné mouky, Afričani žijící v Čechách ji budou znát pod jménem fufu) a sladké brambory. Většina lidí na vesnici nezná jiná jídla, než ta výše uvedená. Většina dětí nikdy nejedla čokoládu a jen naprosto výjimečně dostanou bonbón  nebo jinou  kupovanou  sladkost.  Děti   si   většino ukradnou z pole cukrovou třtinu, manga (od sousedů chutnají nejlépe ;-), banány (v Ugandě existuje více druhů - liší se velikostí i chutí). V Ugandě se dají na trzích koupit i další druhy ovoce, např. melouny, ananasy, marakuje, pomeranče, dětem na vesnici jsou ale nepřístupné - pokud je jejich rodiče nepěstují, a to oni většinou z důvodů nedostatku půdy nedělají. Hodně děti trpí nesprávnou a nevyváženou výživou - chybí jim vitamíny z čerstvého ovoce a zeleniny a další potraviny, např. mléčné produkt

ŽENY

Většina žen pracuje doma - starají se o velký počet dětí, vaří, vyrábí různé předměty pro domácí potřebu i na prodej (rohožky a misky z banánových vláken, vyšívané ubrusy...) a hodně času tráví na poli, kde pěstují jídlo pro celou rodinu. Rodiny často chovají domácí zvířata, např. krávy, kozy nebo slepice. Ženy často pomáhají vydělávat peníze prací na polích jiných lidí za úplatu.

DĚTI

Průměrný počet dětí na jednu ženu dosahuje 6.5. Osvěta o plánovaném rodičovství dorazila do Ugandy teprve před nedávnem. Většina lidí na vesnici stále neví, jak nechtěným těhotenstvím zabránit, spíše se dá říct, že o tom ani nepřemýšlejí. Některé rodiny považují velký počet dětí (i 10-15) za prestiž a samozřejmě upřednostňují chlapce před dívkami. Počet mužů, kteří žijí v jedné domácnosti s více než jednou manželkou také není zanedbatelný, i když nepřevažuje. Každé dítě musí doma hodně pomáhat. Mezi hlavní povinnosti patří donášení vody (děti je nosí na hlavě ve žlutých kanystrech) - občas se nestačím divit, jak těžký kanystr je schopno i malé dítě unést a jak daleko to mají některé rodiny k nejbližšímu zdroji vody - 1-3 km. Dále děti sbírají dříví (vaří se venku na ohni), myjí nádobí a perou, vaří, zametají a vytírají a starají se o mladší sourozence. Pomáhají i ty nejmenší děti a tak nějak je to samozřejmost, děti neodmlouvají a i ty nejstarší respektují rodiče.

Ve volném čase si dětičky samozřejmě hrají - na vesnici ale neexistuje nic jako kupovaná hračka (myslím tím ve většině rodinách - v Ugandě jsou samozřejmě i bohaté rodiny, které si žijí v luxusu). Proto si děti vyrábí hračky sami. Dívky panenky ze starého oblečení, banánových listů a papyrusu a chlapci autíčka ze dřeva a hlavně míče na fotbal - to je jejich nejoblíbenější sport.

BYDLENÍ

Většina rodin na vesnici bydlí v malých domečcích - vlastní jich několik, postavených z hlíny, dřevěných trámů a rákosí. Vaří se většinou venku na ohni. Venku se také myje nádobí a pere. Do oblasti Kikube byla zavedena elektřina, naprostá většina lidí si však nemůže dovolit ani její instalaci do svých domků, natož pak ji každý měsíc platit. Proto se v domácnostech svítí petrolejovými lampami a vaří se na dřevě nebo dřevěném uhlí.

Jen minimum domácnosti vlastní pro nás běžné věci - ledničku, televizi, rádio, auto.. Např. pračky jsou tu šíleně drahé, neviděla jsem je ani u bohatých rodin ;-))

Na vesnicích lidé neznají pro nás běžné záchody, používají se pit latrines - kadibudky s dírou v zemi ;-)) Večer je to oblíbené místo, kde se scházejí švábi (jsou až 10 cm velcí) - když jsem je viděla poprvé, byl to šok!!! Toto místečko, kam musí i král pěšky, je také hojně navštěvováno ještěrkami (jsou naprosto neškodné) - je dobré mít s sebou baterku a sprej.....

POČASÍ

Můj kamarád, který zcestoval celý svět a usadil se v Kampale, prohlásil: "Není lepšího počasí na světě než v Ugandě." ... Uganda leží na rovníku, teoreticky by zde měla být dvě deštná a dvě suchá období. Prakticky je počasí nevyzpytatelné, pršet začne z ničeho nic, ale déšť většinou netrvá dlouho a pak je zase krásně. Ráj na zemi. Léto celý rok. Sluníčko a teplo od rána až do noci.

ZDRAVOTNÍ PÉČE

Zdravotní péče v Ugandě je na primitivní úrovni. Když nepočítáme drahé soukromé kliniky, které si lidé z vesnice nemohou dovolit (nehledě na to, že nejsou schopni zaplatit ani dopravu do takové nemocnice), ve státních střediscích vládne kritický nedostatek i základních léků a většina personálu není ani kvalifikovaná. Při potřebě velmi náročných operací jsou pacienti převáženi do nemocnic v Nairobi.

Pokud na vesnici onemocní dítě, je většinou ošetřeno v místní ambulanci - pokud se to tak dá nazvat (mě, když jsem např. dostala malárii, dali špatné léky, a chtěli mi vzít krev s již použitou injekcí, což se jim nepodařilo - naštěstí jsem měla svoje). Někteří lidé, hlavně ti, kteří mají velké rodiny, však nejsou schopni platit ani to, proto většinou čekají, jestli se dítě uzdraví samo nebo ne. Mezi sirotky, pro které hledáme sponzory, je několik dětí, které nutně potřebují navštívit lékaře (kýla, syfilis, astma, vážné problémy se zuby, podezření nakažením HIV....).

Většina silnic nejsou "paved" (dlážděné, asfaltované, zkrátka nějak upravené - pozn. překladatele J))), což se stává problémem hlavně v deštivém období, kdy se cesty změní v řeky bláta, kterými lze jen obtížně projet. Toto je zároveň ideální prostředí pro komáry přenášející malárii, kteří se tak vesele množí.

Dalším důvodem pro obrovský počet lidí trpících malárií je nedostatek peněz na moskytiéry, repelenty nebo prostředky na převařování pitné vody. Velkou roli také hraje negramotnost a i lhostejnost obyvatel

AIDS

V roce 1993 žilo v Ugandě celkem 1.5 milionu lidí nakažených virem HIV (15% dospělé populace), což bylo v té době největší procento na světě. Díky velké osvětě se do roku 2000 podařilo nárůst nakažených lidí prudce zabrzdit, přesto AIDS představuje obrovský problém. Většina dětí, pro které hledáme sponzory, se staly sirotky právě kvůli této nemoci. Jsou zde vesnice, kde žije jen málo lidí v produktivním věku, většina obyvatel jsou děti a jejich prarodiče, kteří si nemohou dovolit platit dětem školu.

VZDĚLÁNÍ

Většina lidí v oblasti Kikube neměla možnost ani dokončit 8.třídu ZŠ (z důvodu placení školného), proto nemají šanci získat jakékoliv kvalifikované zaměstnáni (nezaměstnanost dosahuje obrovských rozměrů). V současné době probíhá v Ugandě program jednotného bezplatného základního vzdělání - v některých oblastech, k nimž patří i Kikube, však takové školy chybí a mnoho rodičů nemůže školné na soukromých školách platit, stejně tak jako uniformy a sešity, proto jejich děti školu předčasně ukončí.

DOPRAVA

Hlavním druhem dopravy jsou mini-busy, původně plánované pro 14 cestujících, ve skutečnosti se jich tam může nacpat i 25!!!! Na kratší vzdálenosti nebo tam, kam nejezdí autobusy vás vždycky sveze tzv. boda-boda - člověk s motorkou; pokud si předem nedohodnete cenu, tak vás může pěkně"natáhnout". Nechat se takhle převézt přes centrum Kampaly (což někdy z časových důvodů dělám) mi připomíná výlet džunglí - silnější vyhrává. Základní pravidlo pro chodce zní - není šance, aby ti auto dalo přednost! Na vesnici jen minimum lidí vlastní auto.