Best OF Mendel 1991 - 2000

22.8.2011 22:20

Do dnešního dne jsme dokázali vydat desítky čísel, což umožnilo stovkám žáků objevit na stránkách časopisu své vlastní příspěvky. Vybrat z nich ty nejzajímavější psané není vůbec lehký úkol, ale za pokus to rozhodně stojí. Následující výběr z textů, které v časopisu od listopadu 1991 do června 2000  vyšly, je pouhým zlomkem gejzíru tvořivosti a nápadů žáků ZŠ Mendelova v Karviné - Hranicích. Některé články vznikaly lehce, nad jinými jejich autoři seděli dlouhé hodiny. Až na pár výjimek byly téměř všechny psány mimo vyučování - speciálně pro školní časopis. Děkuji všem autorům článků za odvedenou práci. Pavel Wojnar, v Karviné 4. 7. 2000

ROČNÍK 1 - 1991/92

6. 11. 1991 - číslo 1, ročník 1

Honička

Když se tato příhoda udála, byl bratr v lázních a já jsem se do školy vypravoval sám.

Ráno se vzbudím, otevřu oči. Co to? Venku je nějak moc světla. Mrknu na budík a ztuhnu hrůzou. Je tři čtvrtě na osm.

Rovnýma nohama vyskočím z postele. Jako šipka vletím do koupelny a přímo kosmickou rychlostí se umývám, potom oblékám, popadnu aktovku a běžím ke dveřím. Jsem tak vyděšený, že si ani nevšimnu prázdného stolu v kuchyni, kde jindy bývá nachystána snídaně a svačina. Ani nevnímám ručičky na budíku, které stále ukazují tři čtvrtě na osm.

S botami v ruce už sahám po klice, v tom se otevřou dveře a v nich stojí máma s nákupem. Udiveně na ni hledím. „Že by měla dovolenou?“ pomyslím si. Stejně tak nechápavě se dívá ona na mě. „Co se děje, Tome?“ zeptá se. „Mami, já jsem zaspal do školy,“ vytřeštím na ni oči. „Vždyť je teprve čtvrt na osm a k tomu ještě sobota.“ Rázem mi spadl kámen ze srdce. Ještě dlouho jsme se téhle příhodě smáli.

Tomáš Malchar, 7.B

 

9. 12. 1991 - číslo 2, ročník 1

Náš časopis

Náš časopis, to je ono.

Přečtu si ho, když mám volno.

Ten časopis, to je síla.

Hopsám štěstím jako víla.

Ten časopis, to je třída,

u tabule leží křída

a tou křídou je napsáno,

všechno už je vyprodáno!

Knedlík

Knedlík sedí v mrazničce,

patří malé Aničce.

Dneska dělá oběd sama,

její máma není doma.

Pro mě i pro sestřičku,

baštíme je chviličku.

Mňam, mňam, mňam, mňam,

mňam, mňam, mňam.

Příště si zas pochutnám.

 

Dnes řízek

Řízků plná komora

naklepaných odshora.

Dneska máme řízky,

jsou jich plné pysky.

Bublinka

Zkoušeli to indiáni,

černí, bílí, tlustí páni.

Vyfoukneme bublinku,

ta letí jen chvilinku.

Letí si tak lehce...

Praskne!

I když nechce.

 

Já už jsem velký

Já už jsem velký,

už dosáhnu na kliku.

Já už jsem velký

a zatluču pár hřebíků.

Já už jsem velký

a do školy už chodím.

Já už jsem velký,

už přečtu si list novin.

Já už jsem velký,

už o mně všechno víte.

Tak nechte mě spát,

vy taky rádi spíte!

Honza Voldán, 7.B

16. 1. 1992 - číslo 3, ročník 1

Milé zvířátko

Já mám doma pejsánka,

jmenuje se Bettynka.

Štěně je to velmi hravé,

jeho tělo barvy tmavé.

Kožíšek má huňatý,

sahá jí až na paty.

Ocásek však ztratila

u doktora Emila.

Zbyl jí jenom kousíček,

malý jako knoflíček.

Jakpak jí to nyní sluší,

když jí ostříhali uši?

Vyroste z ní hezká fena,

s fouskama až po kolena.

Obdivuji na ní krásu,

poznali jste její rasu?

Kateřina Kunzová, 6.B

Mrazík

Malý mrazík neposeda,

čepice nám s větrem zvedá.

Obrana je velmi snadná,

zima ještě není zrádná.

Brzy však už nastane,

pod šálu nám zavane.

Zima

Zima už je za vraty,

oblékáme kabáty,

oblékáme čepice,

bude velká vánice.

Sáňkujeme, lyžujeme

všichni více sněhu chceme.

 

Vánoce

Zase jednou po roce

budeme mít Vánoce.

Vánoce jsou hezký svátek,

pro maminku já mám šátek.

Také něco pro tátu,

mám pro něho kravatu.

Martin Pavelka, 6.B

17. 2. 1992 - číslo 4, ročník 1

Ach ta 6.C - Jak chytali myš

Hned na začátku matiky jsem dostal od Pepíka lístek: „Dostal jsem ohromný nápad, počkej o přestávce.“ Nic víc, nic míň. To je celý Pepík, tajnůstkář.

No a o přestávce nám to celé řekl: „Slyšel jsem u nás pod postelí myš. Mohli bychom ji chytit a ochočit a v naší kůlně by byla aspoň sranda.“ Já vám totiž zapomněl říct, že vlastníme klubovnu, kterou jsme získali teprve nedávno od Jaroušových rodičů a většinou v ní nemáme žádnou zábavu. Teď se taková zábava začala před námi rýsovat.

Tak jsme si řekli, že jo, že tu myš půjdeme chytit, a odpoledne jsme se u Pepíka sešli.

Petr, který váží skoro 70 kilo a který je tudíž pěkný cvalda, znalecky pravil: „Na myši jsou nejlepší pastičky, do kterých se dává špek. Právě takové pastičky doma máme a špek samozřejmě taky.“ A odklusal pro vše domů.

My čekáme a slyšíme pod postelí šramot. Jako když řežete překližku lupenkovou pilkou.

CRRR. Konečně Petr. Vložili jsme špek do pastičky a strčili ji pod postel. Za chvíli se ozvalo cvaknutí, zajásali jsme a honem jsme vytáhli pastičku zpod postele. Špek nikde a pastička zacvaknutá. „Chytrá myška,“ uznale jsme ji pochválili a lov na ni dostal potřebné napětí.

Takže znovu - do pastičky špek a pastičku pod postel. Chvíli jsme čekali a pak netrpělivý Pepík strčil ruku pod postel a v tu ránu nepříčetně zařval: „Aúúúú, ona mě kousla.“ Vytáhl ruku zpod postele a my jsme vyjekli smíchem. Neboť místo myši byly v pastičce Pepíkovi prsty.

Do třetice všeho dobrého i zlého jsme naplnili opět pastičku. Tentokrát jsme čekali delší dobu, až se ozval známý zvuk. Já s Jaroušem jsme nadzvedli postel a Petr pod ni vlezl. Tu Jarouš vykřikl, upustil postel a celý bledý uskočil. Vylekala ho myš, která zpod postele vyběhla. Za chvíli se za ní vyhrabal Petr, vražedně koukal na Jarouše, jednou rukou si zamačkával bouli a v druhé držel opět vyžranou pastičku.

Další naplnění pastičky už myš ignorovala. Lov na myš se prostě nevydařil.

Radim Hampel, 7.B

18. 3. 1992 - číslo 5, ročník 1

Čtrnáct dní v Alpách

Všechno začalo dopisem. Jistě si někteří pamatujete, že na naši školu přišel dopis, že ten kdo napíše něco o Švýcarsku a trochu o sobě, má šanci jet na prázdniny do Švýcarska. Já jsem si řekla, že nemůžu nic ztratit a tak jsem dopis napsala, odevzdala panu řediteli a pak jenom čekala. Už byl začátek prázdnin, odjížděla jsem na zájezd s mažoretami do Karlových Varů a do Německa a na dopis pomalu zapomínala.

O to bylo moje překvapení větší. Když jsem se vrátila, doma mě čekala odpověď, že jsem tu cestu vyhrála. A teď to začalo: různé vyřizování, balení kufru a byl tu odjezd.

Odjížděli jsme 26.7. od Prioru odpoledne, z Karviné nás jelo 20, cestou jsem přibírali další děti. V Praze na nás čekalo několik dětí z Jedličkova ústavu, ona tuto cestu také organizovala nadace paní Olgy Havlové. A jelo se dál. V jednu hodinu v noci jsme přejeli hranice ČSFR - Rakousko, dál jsme jeli přes Mnichov, ráno v 10 hranice SRN a Švýcarsko, dále směrem Zürich až do Švýcarských Alp, do malého horského střediska, do Selvy, které leží 1800 metrů nad mořem. Celá cesta trvala 26 hodin.

Ubytovali nás v krásné chatě, rozdělili nás na skupiny podle věku a už jsme šli na první túru do Sedrunu, asi 3 km. Každý den jsme měli výuku německého jazyka, učila nás děvčata z vysokých škol, která jela s námi jako vychovatelky, také s námi jel jeden lékař z Ostravy a dva mladí kluci kuchaři. Uklízet pokoje a umývat nádobí jsme museli sami.

Na každý den jsme měli nějaký program. Navštívili jsme např. továrnu na výrobu sýru, každý večer bylo disko. Počasí nám přálo a tak nás naši hostitelé hodně vozili po okolí, hlavně do hor. Velkým zážitkem byl výlet zubačkou a lanovkou. A úplně nejkrásnější byl konec pobytu, kdy jsme byli pozváni do Sedrunu na oslavy 700 let od vzniku Švýcarska. Ty byly opravdu velkolepé, na závěr byl nádherný ohňostroj.

Celých 14 dní uteklo jako ve snu. A je tu poslední rozlučkový večer, každý jsme si museli připravit nějaký program. Já ještě s několika děvčaty jsme si nacvičili taneční vystoupení.

A pak už byla před námi jenom cesta domů. Vrátili jsme se 11. srpna odpoledne, unaveni cestou, ale šťastni a bohatší o plno nových dojmů a přátelství.

Vlaďka Mlčochová, 8.B

 

22. 4. 1992 - číslo 6, ročník 1

Ach ta 6.C - Bezpečnostní zámek

„Dnes jsme měli ve škole zloděje,“ začal u večeře Bob. „Museli jsme čekat v šatně, až policajti všechno vyfotí a teprve potom jsme mohli jít do tříd.“

„A co se, prosím tě, ztratilo?“ zeptala se maminka. „Nevím, ale ono tam není ani co ukrást!“ „Hele, zase nepřeháněj, jo!“ pleskla maminka symbolicky Boba po tváři a obrátila se k tátovi. „Ono se s těmi zloději roztrhl pytel. Sousedům se prý minulý týden ztratily také nějaké cennosti. Škoda prý za víc než dvacet tisíc!“

„Dobrý! Až budu veliký, budu zlodějem. Kde jinde bych si za večer vydělal takový balík!“ ušklíbl se Bob.

Ale maminka, která tenhle druh žertování přímo nesnášela, ho rychle usadila: „Bobe, přestaň! Nebo...“ A ta výstražná pauza a maminčin ledový pohled skutečně Boba uklidnily natolik, že maminka mohla pokračovat: „Měl bys co nejdříve přimontovat bezpečnostní zámek, hned bychom byli klidnější. Takhle nás taky vykradou.“ To už hovořila s tatínkem, a tak se Bob odporoučel do svého pokoje, kde si začal lepit modely letadýlek.

Když se druhý den vraceli ze školy, stěžoval si Jarouš: „To je zase nuda. Co chcete dělat?“ Po několika neúspěšných návrzích si Bob vzpomněl na včerejší rozhovor u večeře a vykřikl: „Hele, klucí, já mám bezva nápad.“ A vylíčil jim, co se mluvilo u nich doma při večeři.

„A co má být?!“ řekl otráveně Jarouš. „No ty hlavo dubová, seženeš u vašeho táty bezpečnostní zámek. Je přece zámečník, ne? Přimontujeme ho, naši budou mít radost, bude polárkáč a cukroví a čokoláda a...“ nedořekl, jelikož Radim, Tomáš i Pepa rozjařeni představou nanukového dortu a čokolády nebyli daleko od šílenství a hned táhli k Jaroušovu tátovi pro zámek.

Konečně byli u Boba. Odmontovali starý zámek, a to způsobem nepopsatelným, najednou však zjistili, že přimontovat bezpečnostní zámek není tak snadné.

Už nevím, čí to byl nápad, ale shodli se na tom, že musí nejdříve vyvrtat otvory. Zkoušeli to všelijak, ale vždycky se jim odloupla celá tříska. Asi po půlhodině snažení zjistili, že si otvory špatně rozměřili.

„Já to vzdávám,“ prohlásil Martin, který už byl na pokraji zhroucení. Ostatní s ním souhlasili, a tak už jen bezmocně čekali, až se vrátí Bobův tatínek.

To byl mazec! Otec nejdříve myslel, že byli skutečně vykradeni, ale po zjištění pravdivého stavu začaly padat tresty. Například Bob měl čtrnáct dní zaraženou televizi a dalších čtrnáct dnů celkového zaracha. A ostatní chlapci dopadli doma po informaci Bobových rodičů stejně špatně.

Proto se po měsíci, kdy už mohli jít konečně ven, shodli, že se už do podobné akce pouštět raději nebudou.

Petra Voldánová, 8.B

22. 5. 1992 - číslo 7, ročník 1

Matematika

Matika je předmět zvláštní,

pro žáky se stala vášní.

Učitelé máme rádi,

s matikou jsme kamarádi.

Konstrukce? A postup její?

V matice se žáci smějí!

 

Fyzika

Fyziku též milujeme,

vždycky se s ní zasmějeme,

kiloherce, ohmy, volty,

nevědomost tasí kolty.

My se ji však ubráníme,

fyziku se naučíme.

 

Zeměpis

Oceány nazpaměť již známe,

k poučení zeměpisné mapy máme.

Benelux, to slovo není cizí,

v zeměpise všechny trable mizí.

Nelze v něm však zahálet,

při zkoušení otálet.

Martin Pavelka, 6.B

Naše škola

Do školy chodí děti,

z první třídy, druhé, třetí.

A co dál? Vy se ptáte?

Přece ze čtvrté až deváté!

Ve škole je třída,

na tabuli křída,

v sešitě jsou linky.

Končím!

Zvonek dělá cinky, cinky.

 

Český jazyk

Čeština, toť naše chvála,

při čtení se pletem zmála.

Pravopisné chyby neděláme,

hodnou učitelku máme.

Ve škole se hlásíme,

odpovědi tasíme.

Mateřštinu ovládáme,

vědomosti v hlavě máme.

 

Dějepis

Není tu žák jediný,

co by neznal dějiny,

o Želivském učíme se,

jak se před ním křižák třese.

 

Tělocvik

V tělocviku skáčem rádi,

učitelka při tom radí.

Když se zeptáš, oč nám běží,

chceme zůstat pořád svěží.

Skáčem svižně jako muži,

svaly se nám při tom tuží.

Marcela Kurillová, 3.B

22. 6. 1992 - číslo 8, ročník 1

Rio de Janeiro

Letos v červnu se sešli vedoucí představitelé jednotlivých států v brazilském Rio de Janeiru, aby se zúčastnili prvního světového summitu o Zemi. A jak bych já osobně řešila problém životního prostředí.

Začnu pěkně od začátku. Okamžitě bych zastavila práci ve všech továrnách na světě, jen dvě bych nechala vyrábět. A to továrnu, která vyrábí čističky vody a vzduchu, a továrnu , kde by vyráběli jídlo. Když by byla dodávka čističek pro celý svět hotova, rozvezla bych je do továren na celém světě a teprve pak bych to vše uvedla do normálního stavu. Část problémů by byla vyřešena.

Tak a přistoupíme k dalšímu problému - problému s umělými hmotami. Postupně bych je spalovala. Zastavila bych jejich výrobu a místo nich bych používala nějaké druhy listů, a to až do doby, dokud by někdo nevynalezl něco jiného, výhodnějšího pro nás i pro přírodu.

A další problém - výfukové plyny? Každý by jezdil na kole, anebo by se mohlo vynalézt auto, které by jezdilo ve dne na sluneční záři a večer a v noci na záři měsíce. Tím pádem by se nemusela těžit ropa.

Doufám že akce v Riu něco změní...

Andrea Jendrzejczyková, 5.A

Ach ta 6.C - Poklad pod schodištěm

Jednoho sobotního dne se potulovali Martin s Tomem po ulicích a tu je zastavil hrobník Václav Poušele. Bylo o něm známo, že je chodící kronikou kraje, věděl ledaco, o čem se nedalo dočíst ani v prastarých muzejních knihách. „Něco mi říká,“ pravil, „že už tady  dlouho nebudu. Moje dny jsou, zdá se, sečteny. A jsou tajemství, která bych tuze nerad vzal sebou do hrobu. Nejprve přísahejte, že to, co vám povím, zůstane jen mezi námi. Kdo tu přísahu poruší je mizera a užvaněný lotr.“

Když oba chlapci odpřísáhli, začal jim pomalu vykládat, že na hřbitově je hrobka, která již dávno nikomu nepatří, tudíž propadla městu. Městský úřad se usnesl, že přenechá hrobku příštím generacím, ale rozbourá se pětistupínkové mramorové schodiště.

„A pod tím schodištěm je, kluci, ukryt poklad!“ „Poklad? To není možné,“ vydechli Tom i Martin současně. „Ale já už na tu práci nestačím. Rozbít takové schody není žádná legrace,“ pokračoval děda. Kluci ho přerušili: „To skutečně není práce pro vás! Vždyť se sotva klepete! My to za vás zmákneme. Ale... polovina pokladu bude naše!“

„No, když myslíte. Já bych řekl Podzimkovi, ať sem pošle dělníky.... Ale když jinak nedáte. Dobrá, dobrá, pojďte si pro nářadí!“

Oba kluci se do práce pustili se vší vervou a za tři dny měli pět schodů pryč. Zůstal pouze poslední.“ „Ty Tome, všiml sis, jak dobrou náladu má Poušele? Mně se to nelíbí, asi na nás šije boudu.“ „Musíme ho sledovat!“ Toho dne chlapci skončili dříve, neboť zlomili tři krumpáče a stejný počet lopat. „Zítra to už dokončíme,“ slíbil Tom hrobníkovi. „Hlavně zase přijďte, hoši,“ sladce se usmál Poušele.

Kluci se vydali k městečku, ale za chvíli se vrátili z druhé strany, aby mohli hrobníka sledovat. Právě se u hrobníka zastavil pan Podzimek a ohromně se bavil, jak Poušele na kluky vyzrál. Konečně i kluci, přikrčení za rozkvetlým keřem, pochopili, že žádný poklad neexistuje, že to vše byla jen bouda, aby se hrobník nemusel dřít.

Chlapci vymysleli bleskurychle další plán. V muzeu, kde pracoval Martinův strýc, si vypůjčili ozdobnou skříňku a do ní dali co nejvíce třpytných cetek.

Na druhý den nastoupili, jako by se nic nedělo a hrobník jim vydal nářadí. „Dělejte, dělejte, třeba to bude pod tímhle schodem!“ Asi za hodinu se chlapcům podařilo schod převrátit. „Výborně, není tam něco?“ zahalekal z lavičky Poušele. Martin s Tomem se sehnuli, jako by něco hledali. „Mám to!“ zařval Tom a vytáhl zpod kabátu skříňku, otevřel ji a Václav Poušele spatřil tolik lesklých předmětů, že se musel opřít o strom. „Dej to sem, okamžitě mi ty věci předej!!!“ vyzval Toma. „Až naprší a uschne. Ten poklad je teď náš a my si ho rozdělíme na dva díly.“ „Ne, takovou lumpárnu nemůžete udělat!“ „Ale můžeme,“ tvrdil Martin. „A nemyslete si, že se nějak ukvapíme a necháme se chytit, poklad zase ukryjeme, ale na takovém místě, o kterém budeme vědět jen my dva. A prodáme ho až budeme dospělí!!!!!!!!“

Radim Hampel, 7.B

ROČNÍK 2 - 1992/93

20. 10. 1992 - číslo 1, ročník 2

Zažili jsme středověk

O letošních prázdninách byl jako každoročně pořádán skupinou nadšenců u naší školy letní pionýrský tábor na Morávce, na němž se ve třech turnusech odrekreovalo 150 dětí. Po minulých letech, kdy jsme díky táboru mohli navštívit kosmos a pravěk, jsme letos byli ve středověku. Děti byly pážata, předsedové oddílu panoši, instruktoři rytíři, vedoucí knížata a hlavní vedoucí byla královna. Měli jsme také strážce pokladů, kata, rába, alchymistu a v neposlední řadě i královské kuchařky, které nám chutně a vydatně vařily. Každý den jsme zažili něco neobvyklého. Plnily se rytířské ctnosti, také jsme byli na hoře Tábor, pálili jsme čarodějnice a s Kryštofem Kolumbem jsme navštívili Ameriku. Počasí nám přálo a všem se nám tam líbilo.

Petr Podstavka, 8.B

26. 11. 1992 - číslo 2, ročník 2

Jedlovka

Jablečný červ Jarouš se chtěl stát slavným a známým po celém světě, a proto se rozhodl, že musí vymyslet něco, co ještě před ním nevymyslel žádný jiný červ.

Mnoho červů právě tehdy vyhlásilo hladovku proti shnilým jablkům, že se jim prej po nich kazí zuby a tam už nepomůže ani BLEND-A-MED, ba ani SIGNAL. „Tak co kdybych já vyhlásil právě naopak protestní jedlovku?“ řekl si Jarouš.

A tak se jednoho krásného dne začal Jarouš cpát a cpát, až se tak nacpal, že vypadal jako nafukovací balónek. Nejenže tak vypadal, on se jím skutečně stal! A přišel vítr a náš Jarouš se vznesl a letěl a letěl....

A pokud nepraskl, tak letí stále dál.

Eva Karolová, 7.A

 

Červ a kůň

Jablečný červ Jarouš se chtěl stát slavným, a proto se rozhodl, že vyzve někoho na zápas. Šel lesem, až přišel na paseku, kde se pásl kůň. A Jarouš spustil: „Ahoj! Vsaď se, že my červi jsme silnější než ty!“ Kůň byl starý a chtěl se pobavit, a tak souhlasil.

Červ svolal všechny červy, co znal. Když se sešli, Jarouš jim všechno vysvětlil. Na povel se všichni vrhli na koně a začali ho kousat. Ale kůň se začal převalovat po trávě a všechny červy rozmačkal až na jednoho, který se připlazil polomrtvý k Jaroušovi a povídá: „Vyhráli jsme! Kůň se svalil mrtvý na zem!“

A Jarouš si pomyslel. Jsem nejslavnější červ na světě!

Martin Pavlík, 7.B

11. 12. 1992 - číslo 3, ročník 2

Mendelíček

Mendelíček je můj tip,

otevřu ho a jsem fit.

Mendelíček, to já znám,

když ho přečtu, je mi fajn.

Pavla Doktorová, 7.A

Můj kapřík

Jednou ráno o prázdninách nás vzbudil strýc Petr a zeptal se nás: „Kluci, nechcete jet na ryby?“ Já i můj bratranec Michal jsme s radostí vykřikli: „Hurá, hurá, pojedeme k rybníku do Kelče!“ Cestou autem jsme si zpívali a přemýšleli o večeři.

Konečně auto zastavilo u rybníka. Přivítal nás výskot a křik dětí i dospělých, kteří se tu koupali. Zamířili jsme na protější stranu rybníka, která byla vyhrazena pro chytání ryb. Jelikož slunce pálilo, usadili jsme se ve stínu vyvrácené vrby. Potom už nezbývalo než připevnit návnadu na háček a vhodit do vody. Napjatě jsme sledovali splávek, který se klidně pohupoval na hladině. Uplynula celá dlouhá hodina. Pořád nic!

„Mě už to nebaví, jdu si zaplavat,“ řekl jsem strejdovi, ale v tom se splávek ponořil. Zabrala! Strýc trhl prutem a začal navíjet vlas. Ryba se bránila, házela sebou, až voda stříkala, ale bylo to marné. Za chvíli se vynořila. Takového kapra jsem ještě nikdy neviděl. Pánečku, to bude večeře!

Jakub Bystroň, 5.A

21. 1. 1993 - číslo 4, ročník 2

Ach, ta 7.C - Smolný den

Bylo to o zimních prázdninách. Zase jsme byli na chalupě, do školy jsem nemusel, takže jsem si sladce hověl ve svém pelíšku, dokud se neozvalo prudké bouchnutí.Vyskočil jsem z postele a hle. Prudký vítr rozrazil okno a na zemi ležel květináč se zlomenou mračenkou. To mi ten den pěkně začíná.

A taky že jo! Už tu byla rozespalá máma: „Petře, co tady bantuješ? No ale když už jsi nás vzbudil...! (Ach, zadrž, mami, já jsem chtěl jít s Pavlem na bruslák.) Ale máma pokračuje: „No, ale

když už jsi nás vzbudil, tak do práce. Až to tu uklidíš, dáš nažrat Barykovi a slepicím. Jo, a zajdeš pro čerstvý chleba...“ „Ale...“, zmohl jsem se jen slůvko obrany. „Nebuď hubatý!!“ na to máma, „a je taky potřeba shrabat sníh kolem chalupy.“ Vítězně se na mne podívala a s úsměvem prohlásila: „Já si jdu ještě lehnout.“ Ach jo, to mi ten den pěkně začíná...

Po dvou hodinách perné roboty jsem popadl brusle a tajně se vyplížil ven. Pavel mě přivítal dosti nakvašeně. Kde se prý flákám. O tom mém „flákání“ jsem raději pomlčel, ale další Pavlovy informace mi vyrazily doslova dech. „Hele, pamatuješ si ještě na Otíka?“ „Jo, a co má bejt?“ „Představ si, že Martě přijel další bratranec. Nějakej Michal Rybička z pátý třídy. Chtělo by ho to znemožnit stejně jako Otíka.“ „To se ví,“ řekl jsem.

Sotva jsme vjeli na rybník, ozvalo se: „Pavlééé, Petřééé!“ Byla to Marta s tím svým Míšou. Když jsme ho uviděli, málem jsme upadli na zem. Mišánek byl vyšší než my dva, obočí měl husté a tmavé, prostě hromotluk. „Do které třídy chodíš?“ „Do 5.B a vy?“ „Do 7.C“ „Hahaha,“ začal se chechtat jako pominutý, „sedmáci a takový šprčci. Nějak jste nevyrostli, že jo?“ To nás dopálilo: „Co se řehníš, ty přerostlej trpaslíku, za chvilku se nevejdeš ani do autobusu, ty eifelovko jedna nevyvedená...“ „Mrňouskové, nechejte toho, nebo se vážně naštvu,“ řekl Michal s

hrdým nadhledem a Marta nás začala všechny krotit. Pak ale navrhla: „Když jste tak krvežíznivý, tak si dejte závod na druhou stranu rybníka. A kdo tam bude poslední, musí jít z brusláku domů!“ „To beru,“ řekl Pavel a ještě na mě významně mrkl. „Tak jo,“ řekl jsem i já, „Marto odstartuj nám to.“ A zaujal jsem startovací pozici.

Marta začala: „Pět, šest, osmnáct,  jedna, dvaatřicet, nula, dvanáct, start!“ To divný počítání se mi vrazilo do nohou. Zatímco Pavel a Michal vyrazili jako střely, moje brusle se ne a ne pohnout. Koukal jsem po Martě a ta prohlásila: „Vyhrál Pavel, druhý Michal, Petr půjde domů. „To nebylo fér!“ protestoval jsem. „Jó, to jako myslíš, žes tam nedojel poslední. Protože tys tam vůbec nedojel, vítězoslavně se šklebila Marta. Nemělo cenu s ní diskutovat, odešel jsem na lavičku, sundal brusle a kráčel domů. Prostě smolnej den. Ale počkej, ty přerostlej hrdino, pomsta bude sladká.

Eva Karolová, 7.A

Kurhák a víla

Byl jednou jeden velikánský Kurhák, vlastně obr Kurhák z Kurhákova. Byl to velký zloduch. Všechno lámal, rozhazoval, odkopával, co mu jen do cesty přišlo.

Jednou si vyšel na procházku a uprostřed lesa se mu zjevila lesní víla. Byla tak spanilá, až oči přecházely. „Kurháku, Kurháku! Dobrý den. Vidím, že ani pozdravit neumíš!“ povídá víla. A s milým úsměvem pokračuje: „A nejenže zdravit neumíš, ty také jenom škodu děláš. Jen se podívej za sebe!“ A skutečně - za obrem se táhl pruh zničené země.

Víla se opět usmála a řekla: „Ale ty nejsi přece tak zlý. Máš velkou sílu. Domluvíš se s dřevorubci a budeš jim pomáhat při práci v lese.“ A víla udělala lehkým tanečním krokem kroužek - piruetu a tu z ní zbyl jen lehký obláček, který se také rozplynul v teplém vánku.

A obr? Ten od toho dne pomáhal dřevorubcům. Vytahoval mohutné stromy přímo z půdy a dřevorubci je řezali. A všichni měli Kurháka moc rádi.

Hanka Wojaczková, 6.B

16. 2. 1993 - číslo 5, ročník 2

Ferda

Mám doma andulku, a i když je to samička, nazývám ji Ferda. V létě, když jedeme na dovolenou, hlídá Ferdu moje babička, která si ho velmi oblíbila. A tak jsme se doma dohodli, že babičce přichystáme na Vánoce překvapení. Koupíme jí anduláka.

Vánoce se přiblížily a maminka přinesla domů krásného modrého samečka. Hned mě pověřila úkolem: „Než přijdu z obchodu, tak toho ptáka přendej z krabice do klícky.“ Dveře se zavřely a já zůstala v pokoji sama. Já a dvě andulky. „Tak pojď, ptáčku!“ otvírala jsem pomalu víko. Ale najednou frrr a už frkal poplašeně po kuchyni. Samozřejmě, že i já jsem byla taky pořádně vyplašená.

Čekala jsem, až se andulák někde usadí a já na něho hodím utěrku, chytnu ho a dám do klece. Ale to jsem si nevšimla, že je otevřená klec s Ferdou. A jakmile Ferda z klece vyletěla, začala jsem panikařit. Oba ptáci manévrovali po kuchyni. To byl zmatek! Všichni jsme byli vylekaní: Ferda z toho, že po dvou letech vidí zase andulku, andulák zase z toho, co to kolem něho lítá za vypelichanou příšeru, a já... já z toho, co tomu řekne máma.

„Jen je nechej,“ řekla k mému překvapení po svém příchodu. A měla pravdu. Po půl hodině už spolu seděli ve Ferdině kleci jako dva kamarádi a pořádali námluvy.

Pod stromečkem měla babička z anduláka obrovskou radost.

Marie Donová, 7.A

 

Děti a škola

Jedno Ať mělo dvě děti. Ať byla jejich maminka. Jedno její dítě se jmenovalo Iť a druhé Eť. Byly to malé holčičky a právě měly jít do školky.

Žadonily, že nechtějí, že prý budou hodné, ale ony to řekly šišlavým hlasem, takže jim nebylo rozumět. Znělo to asi takhle: „Maminko, poším tě, já neču chodit do škoky, už budu hodná!“

Maminka si řekla, že když ještě tak šišlají, že je do té školky musí dát. A tak tam začaly chodit.

A brzy se tam naučily pořádně mluvit.

Kateřina Červená, 3.A

 

Můj bratr

Můj bratříček neposeda

bere věci, které nemá.

Místo aby hodný byl,

vzal si atlas, hledal Nil.

 

Večer řádí do desíti!

Horor - když mám s bratrem býti,

hází po mně kostkami,

než ho bacím po dlani.

 

Co Ondrášek dovede,

nikdo jiný nesvede.

Když však Ondru chytíme,

pěkně se mu vymstíme.

 

Ondra brečí, naříká,

mamka ho už vysvlíká.

Nejdříve ho okoupáme,

pak ho do postýlky dáme.

 

Usne...

a pak pokoj od něj máme.

Jan Majerik, 7.A

7. 4. 1993 - číslo 6, ročník 2

Mrak

Po obloze mraky jedou,

hádají se mezi sebou,

kdo z nich všech je nejrychlejší

a kdo z nich je nejchytřejší.

 

Závody si udělali,

byli na nich velcí, malí.

Všechno vyhrál jeden mrak,

jmenoval se...

Víte jak?

Štefan Roďom, 7.A

 

Kašel a vitamíny

Přišel na mě kašel,

nevím, kde mě našel.

Snědla jsem spoustu vitamínů

a schovala se pod peřinu.

 

Teď zdravá jsem jak rybička,

ráda jím červená jablíčka.

 

Když přepadne vás kašel

anebo lumpík jiný,

věřte mi, kamarádi,

jezte vitamíny.

Lucie Stašková, 7.B

 

Vodníkova kouzelná hůlka

Jednou večer, když uklízečka uklízela špinavou restauraci „U pstruha“, našla pod stolem kaluž vody a v ní tužku. Netušila ovšem, že to není tužka obyčejná, že je to vodníkova kouzelná hůlka. Dala si tužku do kapsy a uklízela dál. Vždyť musela ještě vysypat popel z popelníků a vyprat ubrusy.

Později, když se rázovitým krokem vracela domů, tužka ji vypadla z kapsy. Vodník byl tou dobou již dávno doma a nemohl si stále vzpomenout, kde svoji tužku nechal. Podíval se do kouzelné koule na restauraci „U pstruha“, avšak svou tužku tam nespatřil. Co teď? Možná se koule pokazila. Běžel se tedy do restaurace podívat, ale tužka tam skutečně nebyla. Procházkou se vracel domů a nemohl si vysvětlit, kde tu tužku ztratil.

Nazlobeně kopl do zkaženého jablka a to se kutálelo a kutálelo a ejhle, vedle jablíčka leží něco červeného. Byla to jeho tužka. Aby se ujistil, že je to skutečně ona, vyhodil ji do vzduchu a poslal ji domů.

Lucie Batorková a Lenka Majdová, 5.B

20. 5. 1993 - číslo 7, ročník 2

Jak se deštník Karlík přestal bát vody

Byl jednou jeden deštník, který se bál vody. Všechny ostatní deštníky se mu posmívaly. Povídalo se o něm, že je zbabělec. A Karlík - tak se ten deštník jmenoval - se díval z okna a byl strašně smutný. Proč se mi pořád všichni posmívají. Já přece nemohu za to, že se bojím vody. Smutně se dívá na liják, a když se zablýskne, vystrašeně sebou trhne. Přesto se Karlík překonal. Měl bych to zkusit. Otevře dveře. „Áááá!“ Ale hned je zase zavře. „Chachachacha,“ smějí se ostatní deštníci, „ty zbabělče!“

Tu někdo zaklepe. Kdo to může být? Deštník tatínek. „Ahoj, tati.“  „Ahoj, Karlíku!“ „Táto, já bych se chtěl odnaučit bát se vody.“ „Když chceš, tak pojď,“ řekl tatínek a šel s Karlíkem ke dveřím. „Ale já se zase vrátím, já se znám,“ pofňukával Karlík. „Uvidíme. Tak běž!“ Táta vystrčil Karlíka na déšť a zamkl za ním dveře. „Táto, tatínku, já se bojím. Pusť mě dovnitř!“ „Ne, musíš to vydržet. Víš co. Já se na tebe budu dívat z okna.“

A přišel večer. Maminka se vrátila od babičky a ptá se, kde je Karlík. „Přece venku,“ směje se tatínek. „Ale vždyť  se bojí deště,“ obává se maminka. „Už ne. Odnaučil se!“

Milan Špernoga, 4.A

 

Teta se bojí myší

Můj křeček (vlastně křečice) se jmenuje Myky. Jednou zapomněl někdo zavřít klec a Myky prostě utekla. Je večer. Já si čtu. A najednou se z kuchyně, kde byla máma s tetou, ozval šramot. Máma se lekla. Začala hledat původce šramotu. Ale nenašla nic. To bylo asi od sousedů, řekla si a odešla z kuchyně pryč.

Čtu si dál, až zaslechnu vystrašený výkřik. To teta uviděla myš (neví, kde se tam vzala) a začala hrozně pištět. Teta se myší šíleně bojí.

Máma a já jsme přiběhly do kuchyně. Na zemi stála Myky a spokojeně chroupala oříšek, který si odněkud vzala. Myky jsme tedy dali do její klece a dlouho jsme tetu uklidňovaly, že to myš v žádném případě není.

Marcela Kurillová, 4.B

22. 6. 1993 - číslo 8, ročník 2

Věřím v život...

V co vlastně věřím?

Věřím v život bez války,

v život, kde láska má své místo a

kde si lidé podávají ruce i přesto,

jsou-li bílí, černí nebo žlutí.

Věřím v život, kde se spravedlnost a

víra v dobro drží pevně za ruce,

v život, kde se nebudeme bát,

dožijeme-li rána.

Věřím v život, kde maminky a tátové

přestanou umírat na rakovinu (z kouře cigaret),

v život, kde děti budou mít vždy co jíst

a nebudou plakat, že jim je zima  a mají hlad.

Věřím v to, v co věří spousta lidí,

že mír a láska zvítězí a že všechny zbraně,

které kdy zabíjely živou bytost, zmizí ze světa.

Věřím, že ze světa, ve kterém žiji nyní,

vymizí všechna hloupost lidí a

že až se probudím, vyplní se můj nejkrásnější sen

- sen o světě, kde neznají zla.

Pavla Doktorová, 7.A

 

Jerry

Naše morče dostalo jméno Jerry, protože často vyvádí a dělá různé lumpárny. Jednoho dne pustila moje sestra Jerryho na gauč. A právě tehdy přišla na návštěvu naše teta, sestra se kolem ní začala točit a na Jerryho úplně zapomněla. Teta se zatím posadila na gauč a s chutí se pustila do nabízených pochoutek. Kousek koláčku jí upadl na sukni, avšak teta si toho vůbec nevšimla. Zato Jerry koláč spatřil hned, vyskočil tetě na klín a začal baštit. Když si ho teta všimla, začala tak pištět, až se celý dům třásl. Snažili jsme se tetu uklidnit, ale bylo to marné, teta nazlobeně z našeho bytu odešla.

Jana Janoušková, 7.B

 

Jack zachráněn

Když jsem byla mladší, chtěla jsem mít vždy nějaké zvířátko, nejraději pejska. Ale rodiče mi ho nechtěli dovolit, protože je prý pes moc drahý a v paneláku by se trápil.

Naši sousedi na chatě měli v králíkárně roztomilé malé morčátko. To se mi samozřejmě velmi líbilo, a tak jsem ho každý víkend navštěvovala. Hodně jsem si ho oblíbila a časem jsem mu dala i jméno Jack.

Jak čas utíkal, Jack jedl a jedl, rostl a rostl a sousedům začal být na obtíž. Proto se rozhodli, že ho utratí. Byla jsem hodně smutná, ale pak mě něco napadlo, Zeptala jsem se, zda by mi Jacka neprodali. Sousedi byli rádi, že se Jacka zbaví. Teď mě už jenom čekalo přemluvit rodiče, aby mi Jacka povolili. A i to jsem zvládla. Jack měl nový domov.

Teď mám Jacka už třetím rokem. Mám ho pořád moc ráda, protože je moc hravý. A ani mi nevadí, když občas chytne nějakou tu blešku.

Marie Donová, 7.A

 

ROČNÍK 3 - 1993/94

25. 10 - číslo 1, ročník 3

Jak to bylo s papírkem?

Jednou jeden pán vyhodil skroucený proužek papíru, který už k ničemu nepotřeboval. Zahozený papírek byl moc a moc smutný, potuloval se po cestách necestách a jenom přemýšlel, jak by si mohl osladit ten svůj ztrápený život.

Po několika dnech smutného putování se dostal do stavení, kde si chtěl na nějakou dobu odpočinout. Byl už tak unavený a měl už tak velikánský hlad...

Když lidé odešli z domu, zašel si papírek do spíže. Tam bylo pochoutek! A hlavně med. Ten ho lákal nejvíce. A protože byl papírek mlsoun, vylízal medu skoro půl skleničky! Pak si vylezl na lustr, ale poněvadž se s plným bříškem špatně dovádí, tvrdě usnul.

K večeru do pokoje vletělo několik much. Ucítily vůni medu a usedly na žlutavý lep. Jenže ouha! Když chtěly odletět, voňavá pochoutka je nepustila, a tak tam beznadějně třepetaly křidélky a manévrovaly nožkami.

Ráno, když se proužek papíru probudil, velmi se podivil. Kde se tu ty mouchy vzaly? A hned se zachvěl strachy, protože uviděl, jak se k němu blíží veliká lidská dlaň.

Ale co to? Tentokrát neskončil v koši. Zůstal na svém místě. A obyvatelé toho domku byli rádi, že o hmyz mají postaráno.

Kateřina Kunzová, 8.B

26. 1. 1994 - číslo 2, ročník 3

Slon s hudebním nadáním

V jedné ZOO žil slon. Docela obyčejný slon. Jednou si stěžoval žirafě: „Ty, žirafo, náš orangután se dostal do cirkusu, divoký pes dingo hrál ve filmu Dusty. A co já? Já si myslím, že mám dobře vyvinutý hudební sluch. Však se podívej, jak krásně velké mám uši! Já bych chtěl hrát na hudební nástroj!“

Šli tedy za ředitelem ZOO a on odvedl slona do hudební školy a tam poprosili učitele, jestli by nemohl půjčit slonovi nějaké hudební nástroje. Učitel jim vyhověl, ale slonovi to nešlo. Klavír rozbil, na kytaře popraskaly struny a housle neuměl chytit.

Slon si smutně vzdychl. A když vydechl, chobotem krásně zatroubil. A od té doby hraje v ZOO na svůj chobot. Nevěříte? Běžte si ho tam poslechnout!

Marcela Kurillová, 5.B

 

Škola

Ve škole se dobře žije,

práce není skoro žádná.

Co však na tom nejhorší je?

Že je hlava zcela prázdná!

Lucie Stašková, 8.B

26. 1. 1994 - číslo 3, ročník 3

Bláznivá pohádka

Za dvanácti horami a dvanácti řekami je dvanáct zámků. Ten 12-tý zámek má 12 bran, 12 zahrad a 12 princezen. 12-tá princezna se jmenuje Dvanáctka. Dvanáctka má své narozeniny vždy 12.12. Letos jí bude 12 let. Na den jejich 12-tých narozenin nechal král s 12-ti šedivými vlasy na hlavě upéct dort 12-ti kuchaři. Dne 12.12. přišlo dvanáctce poblahopřát 12 knížat a kněžen. Dvanáctka dostala také 12 pejsků. Její již 12-tý dort vypadal jako jedna veliká dvanáctka. Ale přesto naše malá princezna Dvanáctka uronila 12 slz, jelikož 12 kuchařů s 12-ti vařečkami zapomnělo zapálit na dortu 12 svíček.

Zazvonil 12-tý zvonec a pohádky je konec.

Eva Karolová, 8.A

 

Paní uklízečka

Jezdí tady s vozíčkem,

je to jejím koníčkem.

Je to velká tradice,

leští nám tu lavice.

 

A když skončí práci svou,

hadrem mává nad hlavou.

Cestou domů potkáme se,

jak si v ruce kyblík nese.

 

A když ráno začne časně,

při práci si skládá básně,

Svižně začne svoji práci:

„Žádný binec, vy lumpáci!“

Jan Majerik a Lukáš Bortel, 8.A

 

29. 2. 1994 - číslo 4, ročník 3

Ať žijí blechy

Žáci jedné školy zjistili, že pan školník si chová ve sklenici od okurek blechy. Živé blechy.

Protože bylo právě po vysvědčení, rozhodli se dva z nich, Karel a Kuba, že se učitelům musí za vysvědčení ze samýma pětkama nějak pomstít. Jednoho dne se vydali po skončení vyučování ke školníkovi, popadli sklenici s blechami a uháněli do sborovny. Ve sborovně byli zrovna všichni učitelé, včetně pna ředitele. Zaklepali a s omluvou, že si spletli dveře, nepozorovaně sklenici s blechami postavili za dveře sborovny.

Chvíli se nedělo nic, ale pak to začalo. To byla mela! Učitelé zmateně pobíhali a drbali se, kde jen mohli. Karel s Kubou si mnuli ruce, jak mohli, jak se jim pomsta povedla, ale po chvíli je smích přešel. Příšerně je začalo svědět celé tělo, a tak se dali před blechami sami na útěk...

Pavla Králíková, 6.B

 

Český olympijský sen

K Lillehammeru míří zraky,

podívejme se tam taky.

Optimista myslí na to,

že budem mít třetí zlato.

 

Hokejisté, chlapci zdraví,

pozornost si k sobě vábí.

Hru pod kontrolou mají,

hladce góly rozdávají.

Bříza soupeřovy šance řeší,

ze zlata se náš tým těší.

 

Lyžaři už z kopce fičí,

soupeře tím hladce ničí.

A co naši bobisté?

První místo mají jisté.

 

Brusle nové, šaty hezké,

to jsou jistě páry české.

Po ledě si lehce plují

a porotu udivují.

Jejich velké přání je,

přivézt zlaté medaile.

Kateřina Kunzová, 8.B

 

5. 4. 1994 - číslo 5, ročník 3

Největší darebák školy

Za největšího lumpa naší školy i blízkého okolí považujeme jednoho žáka šesté třídy. Jmenovat ho v našem příspěvku, by bylo pouhým „nošením dříví do lesa“ - naši žáci určitě poznají, koho máme na mysli.

Tento 12-letý chlapec se chová nelidsky, na svůj věk je velmi drzý a příliš troufalý. Nevíme, co z takového - mírně řečeno - darebáka vyroste, když už nyní pravidelně lže, mlátí holky a třebaže je fotbalista, neumí přiznat vlastní vinu, nesnese vlastní prohru. V jeho hlavě se neustále rodí nějaké hlouposti, děvčata polévá bezdůvodně vodou, kutálí si ve škole s plechovkou plnou barvy, náklonnost holkám dává najevo tím, že jim boty a bundu přivazuje k topení či k drátům v šatně....

Jeho naschvál nezvednutá židle je proti drzostem, které si dovoluje k učitelům - zvláště k naší třídní učitelce, úplná maličkost. Jediný školní den neměl sebou všechny věci do vyučování. Hlavu má zřejmě jen na to, aby mu nenapršelo do krku. Jeho sprosťárny a lumpárny jsou pro zdravý rozum nepochopitelné!

Tak co, víte o koho jde?

Veronika Wojnarová a Lenka Majdová, 6.B

 

Myš

Jednoho školního dne vběhla o přestávce do naší třídy myš. Některá děvčata začala ječet, vyskakovala na židle a na lavice. Jiní žáci zase běhali sem a tam a snažili se myš chytit. Myš se ale schovala za tabuli a tím se dobrodružství s chytáním prodloužilo. Myš totiž nevylezla ani když viděla, že jí chystáme naše svačiny, dokonce ani když jsme s tabulí rachotili. Za chvíli přiběhla školnice - paní Podstavková. V ruce držela kbelík s hadrem, do kterého jsme chtěli chycenou myš strčit. Ale ani paní školnice myš nechytila.

Tak skončila přestávka a začala vyučovací hodina - čeština. Dělali jsme cvičení do sešitu a náhle někdo zařval: „Myš!“ Všechny pohledy rázem směřovaly k tabuli, kde malá šedá myš ochutnávala malinový vitacit, který jsme na ni k tabuli nastražili. Myš se však náhle lekla a zase se schovala. Vzali jsme tedy dlouhé pravítko a myš spod tabule vystrnadili. Ta vyběhla a my za ní. Vše se opakovalo, někdo pištěl a paní učitelka křičela: „Brr, nesahejte na ni holýma rukama, ještě chytnete nějakou infekci!“ Několikrát se ji chlapcům podařilo chytnout, ale pokaždé jim vyklouzla. Myš zamířila ke dveřím, a ejhle - už je na chodbě! To jsme už na chodbě byli i my, nadběhli jsme jí a

Marian Paranycz ji konečně chytil. Strčil ji do kbelíku, přikryl hadrem a dal paní školnici, která myš zanesla do lesa a tam ji pustila.

Tak skončilo dobrodružství s chytáním malinké myši, zároveň s chytáním skončila také hodina českého jazyka.

Lucie Batorková, Marie Neradová, 6.B

10. 6. 1994 - číslo 6, ročník 3

Mendelíček

Mendelíček mám za kamaráda,

čtu ho moc a moc ráda.

Když ho začnu číst,

nevnímám už vůbec nic.

Vezmu si ho na tábor,

udělám mu tam nábor.

Chystejte už velký náklad,

všichni se po něm, budou sápat.

Zuzana Ščučinská, 3.B

 

Déšť

Déšť nemám ráda,

nepovažuji ho za kamaráda.

V dešti musím doma sedět,

učit se a jen tak hledět.

Déšť prostě nemám ráda,

z dlouhého sezení mě bolí záda.

Veronika Wojnarová, 6.B

Kazeťák

Na plné pecky ho dáme

a pak hudbu posloucháme.

Koho asi tak?

No přece - kazeťák.

 

Michael Jackson a pak rap,

Dr. Alban - to je chlap.

Bartošová Iva,

ta nám ráda zpívá.

Také tvrdá Metallica

v uších už nám divně tiká.

Když kazeťák vypneme,

v uších tikat  přestane.

Marcela Kurillová, 5.B

 

Zakletá žába - nežába

V jednom kraji  - nekraji, za horami - nehorami, řekami - neřekami, bylo - nebylo jedno království - nekrálovství. Ne, to království vlastně nebylo nekrálovství, protože opravdu bylo. V tom království byla zahrada a v ní rybník. No, spíše žabinec. Ten žabinec - nežabinec byl - nebyl také království. Žabí. Kvákali - nekvákali tam jako splašení.

Jednoho dne se pyšná žába vydala - nevydala na procházku. Nevšímala si kaluží, kytek, nevšimla si také obrovské díry. Spadla dovnitř a volala o pomoc: „ Pomóc, pomóc, dělejte, vytáhněte mě! Slyšíte? Honém, honém!“ Volala to tak pyšně, že jí nikdo nepomohl. Usnula tedy a když se probudila, byla daleko větší než předtím a vypadala jako nějaká dívka. Neuměla mluvit, dělala jen kva, kva. Pracovala v zámku jako uklízečka a na všechny otázky odpovídala jen „kva“.

„Jak se jmenuješ?“, zeptal se jí jednou princ. „Kva“ odpověděla. „Ty nejsi člověk, ale žába“, řekl hodný princ. Princ dobře věděl, že když je někdo zakletý, tak jej stačí políbit a všechno bude v pořádku. Dal tedy žábě pusu, ta se proměnila do své původní podoby a odskákala do žabího rybníka. Od té doby už žába nebyla nikdy pyšná.

Marcela Kurillová, 5.B

Hroší báseň

Byl jeden hrošík,

jmenoval se Hošík.

Když se dostal k vodě,

nebylo už vidět lodě.

Hladina se zvedla tak,

že nebyl vidět žádný mrak.

Na počest toho hrocha Hocha,

tam byla vytesána socha.

...Proto tam dodnes stojí

socha hrocha.

Karolina Prudilová, 5.A

ROČNÍK 4 - 1994/95

14. 10. 1994 - číslo 1, ročník 4

Mám doma zvířata

Já mám doma koně,

mám ho na balkóně.

V obýváku hopsá,

z hrnce žere ovsa.

 

Já mám doma ptáka,

v pokojíčku kdáká.

V koupelně si zobe zrní,

v noci spí na topení.

 

Já mám doma myši,

běhají po spíži.

Sýr si tam papají,

na podlaze škrábají.

Marcela Kurillová, 5.B

 

Hulala a halala - kytka a včela

Byl jednou jeden domek a v tom domku bydleli dva skřítci. Jeden se jmenoval Hulala a druhý Halala. Bylo jaro a na jaře rostou květiny. Hulala jednou řekl: „Halalo, pojďme si natrhat kytky!“ Halala souhlasil, a tak šli. Louka byla dlouhá a široká. Hulala navrhl, že by mohli soutěžit, kdo najde nejhezčí květinu. A tak hledali. Hulala našel moc pěkné kytky, ale pořád se mu zdálo, že to nejsou ty pravé. Halala také objevil pěkné kytky, ale najednou uviděl krásnou červenou květinku. Utrhl ji a běžel za Hulalalou. „Podívej, čichni si,“ řekl a podal ji Hulalovi. Hulala si tedy čichl. Z kytky vyletěla včela a začala hubovat: „Vy neřádi, to se dělá, utrhnout někomu dům?“ Jak to dořekla, píchla oba žihadlem do velkého nosu a letěla si hledat nový dům. „Tak,“ řekl Halala, „vyhráli jsme oba.“ „Jo, píchanec do nosu,“ dal mu za pravdu Hulala.

Marcela Kurillová, 5.B

Není škola jako škola

Věřte nebo ne, mnohokrát jsem si říkala: „Ať už jsem z té školy pryč!“ Pak přišel ten „soudný“ den, kdy jsem musela opustit svou třídu, svou základní školu - „Mendelku.“

Do nové školy - gymnázia, jsem se ani moc netěšila. První dny jsem si připadala trošku osamělá, ale netrvalo dlouho a v nové třídě vznikl i nějaký ten kolektiv. Začala spousta učení a námahy, stálo mě to mnoho času a myslela jsem si, že to nezvládnu. Bylo toho na mě moc. Teď už si pomalu zvykám. Je to všechno pro mě nové a jiné. Vše je přísnější a hodně se dbá i na kázeň a morálku. Když jsem teď poznala spoustu nových profesorů, zjistila jsem, že už to nejsou takové paní učitelky a páni učitelé jako na základce. Věřte mi. Až sami poznáte střední školu, zjistíte, že všichni vaši bývalý učitelé, na které jste si třeba i ztěžovali, byli ti nejlepší, jaké jste kdy mohli mít a že byli moc fajn. Jak ráda bych se vrátila na základku! Ale není to tak hrozné, získala jsem i spoustu nových přátel... Máme tady také spoustu zájmových kroužků a stejně jako u Vás máme bufet. Ve školní jídelně to také celkem ujde, i když bych ten oběd někdy nejraději vzdala a najedla se doma...

Z předmětů mi toho moc nepřibylo. Jen informatika (počítače) a španělský jazyk. Ubyla nám občanská výchova, výtvarka a zeměpis. Nejvíce problémů mi dělá zatím asi matematika a fyzika. Ale jinak to ujde. Tak tohle bylo asi všechno, co jsem Vám chtěla napsat. Přeji Vám hodně úspěchů, jedniček, a ať Vám to jde líp než mě.

PS: Na základku si nikdy nestěžujte!

Mářa Donová, G

 

Vzpomínka na loňský výlet aneb chybička se vloudila...

Na výlet cestovala naše třída v loňském roce vlakem. Protože jsme jeli do Lomné, měli jsme vystoupit v Jablunkově a dál pokračovat autobusem. Cesta však nakonec trvala trochu déle...

Na vlakové zastávce, kde vystupovalo dost lidí, nás paní učitelka uklidňovala: „Seďte, Jablunkov je o zastávku dále.“ Vlak se znovu rozjel a teprve pak se nám objevil název stanice. Nápis byl jasný - JABLUNKOV! Naše paní učitelka ztuhla, zčervenala. My jsme ji pozorovali a smáli se. Když viděla, že to bereme s humorem, rozesmála se také.

Po vystoupení na další zastávce nás čekala únavná cesta k nejbližší autobusové zastávce. Tam nás ještě dorazilo, že další autobus do Lomné jede až za dvě a půl hodiny! Ten původní nám totiž ujel...

Během našeho výletu, ale i po návratu, jsme se této příhodě - společně s paní učitelkou Šubovou - smáli a samozřejmě jsme ji vyprávěli i kamarádům ve škole.

Pavla Doktorová, 9.A

13. 1. 1995 - číslo 2, ročník 4

Rozhovor s Jankem Ledeckým

Jedním z mnoha známých umělců, kteří zavítali v prosinci do Karviné, byl také oblíbený zpěvák J. Ledecký. Podařilo se nám na první pohled nemožné, získat exkluzivní rozhovor jen pro Mendelíček:

Není, doufáme tajné, kolik je Vám let. Mohl byste nám to prozradit?

Prozradím Vám datum narozenin - 27. 7. Rád dostávám dárky.

Věříte na horoskopy? V jakém jste znamení?

Věřím, protože mám kliku na znamení. Jsem LEV.

Máte hezké vzpomínky na školu?

Na vlastní školu ne, ty hezčí vzpomínky se týkají spíš mimoškolních aktivit se spolužáky a hlavně spolužačkami.

Měl jste jako malý svou první velkou školní lásku? Kolik Vám bylo?

První lásky začaly na gymplu. To mi bylo patnáct.

Kdybyste potkal kouzelného dědečka a ten by Vám chtěl splnit tři přání, co byste si přál?

Přání jako v pohádce. Stolečku, prostři se! Beránku, otřes se! Obušku, z pytle ven! Pak už jenom zdraví a štěstí.

Chtěl jste být odmalička zpěvákem?

Ne.

Baví Vás zpívání?

Moc.

Myslel jste někdy na to, kdybyste nebyl zpěvákem. Čím byste chtěl být?

Moc nechybělo a stal jsem se právníkem. Ale to, co dělám teď, mě baví stokrát víc.

Kde budete trávit Vánoce a jak?

S rodinou a skvěle jako vždycky.

Otázky připravily Jana Duspivová, 8.A a Lenka Přerovská, 8.B

 

Zlaté časy na Mendelce

V 1. čísle Mendelíčku jsem si přečetla článek od mé bývalé spolužačky M. Donové a musím jí dát za pravdu. Kdybych mohla - hned bych se vrátila na základní školu.

První dva měsíce na střední škole byly nejhorší. Všechno kolem bylo pro mne nové. Noví (přísnější) profesoři, nové prostředí, chování studentů, ale také vykání. Zpočátku jsem si na vykání nemohla zvyknout, ale teď už to pokládám za samozřejmost. A je mi divné, když mi někdo z profesorů tyká.

Přibylo nám šest předmětů - odborných: obchodní korespondence, hospodářská korespondence, podniková ekonomika, bankovnictví a finance, výpočetní technika a další cizí jazyk. Je jich opravdu požehnaně. Největší problémy mám s němčinou a hospodářskými výpočty. Naopak mě velmi mile překvapilo, že mi docela jde matematika. Mezi odpočinkové předměty bych zařadila občanku. Každou středu chodíme na sedmou v rámci tělocviku na krytý bazén.

Také mi chybí staré dobré rifle. V osmé třídě jsem na sebe navlékla rifle, tričko a problém byl vyřízen. Teď musíme být do školy společensky oblečeni a to znamená, že si rifle mohu nechat jen na volný čas odpoledne.

P.S. Doufám, že jsem Vás od středních škol a učilišť příliš neodradila, protože tahle změna má také své klady. Všem, kteří se hlásí na střední školu, přeji mnoho úspěchů u přijímacích zkoušek.

Eva Karolová, 1.C

Obchodní a bankovní akademie Karviná

 

Mendelíček

Časopis Mendelíček,

to je můj koníček.

Každá stránka překvapení,

to v jiném časopise není.

 

Mendelíček to jsou hry,

soutěže a křížovky.

Recepty na chutná jídla,

na kuře či na povidla.

 

Otázky pro učitele,

k tomu odpovědi skvělé.

Proto je můj koníček,

časopis Mendelíček.

Petr Wojnar, 3.B

30. 3. 1995 - číslo 3, ročník 4

Soutěž: Vymysli příběh na 10 zadaných slov (učit se, velbloud, Sahara, voda, medvěd, med, bazén, koza, běhat, topit se):

VELBLOUD

Bloudí velbloud po Sahaře,

marně hledá vodu.

Připadá si jako medvěd,

topící se v medu.

 

Chtěl bych býti jako koza,

běhat kolem domu,

naučil bych se i plavat,

skákat do bazénu.

Miluše  Plotická, 3.B

 

ZVÍŘATA

Velbloud bloudí Saharou,

na hrbu má kozu mou.

Ale ta se učit má,

protože bude zkoušená.

 

Medvěd vodu rád nemá,

med si radši zamlsá.

Kdyby do bazénu musel skočit,

začal by se jistě topit.

Běhá ale hrozně rád,

každý je s ním kamarád.

Kateřina Červená, 5.A

 

Příběh o daleké cestě

Ve škole jsme se všichni asi už učili o největší poušti na světě - Sahaře. A právě tam se odehrává náš příběh.

Jak jistě víme, velbloudi vydrží dlouho bez vody, a proto slouží v pouštích jako dopravní prostředky. Jeden takový velbloud, který se jmenoval Béda, byl s tímto životem nespokojen. Sbalil si tedy věci a šel. Šel dlouho a daleko. Viděl věci, o kterých se mu na Sahaře ani nezdálo. Třeba kvádr velkých rozměrů až po okraj plný vody!!! Ten kvádr byl bazén, jenž si Béda velmi oblíbil. Vůbec mu nevadilo, že se při svém prvním koupání začal topit. Dále na své pouti viděl například zvíře, které jedlo med, bručelo, mělo velké zuby, drápy a vůbec bylo velké - jmenovalo se medvěd. Béda také viděl menší zvíře, které běhalo a skákalo jako pominuté - kozu.

Ve světe se Bédovi líbilo, dokud nenastala zima a nezačal padat sníh. To bylo na chudinku Bédu příliš „silné kafe“. Ze strachu vzal rohy na ramena a byl hrozně rád, když došel na svou rodnou Saharu.

Lucka Pečonková, 7.B

NAŠE ŠKOLA

Na sídlištích v Karviné

všude plno škol,

nejlepší je Mendelka -

její učitelský sbor.

 

Co si můžem více přát,

než se celý den jen smát.

Ráno jen se vzbudíme,

do školy se těšíme.

 

A když zvonek zazvoní,

do učení chce se mi.

O přestávkách dovádíme,

nikdy se však nenudíme.

 

Pak je konec hodiny

a my jdeme do šatny.

V šatně se pak převléknem

a hned utíkáme ven.

 

Tak to chodí každý den,

v té škole je blaze všem.

Monika Furová, 8.A

 

9. 6. 1995 - číslo 4, ročník 4

Malý slon

La, la, la - bom, bom, bom,

to je malý slon.

Čim, čim - vrabec po něm skáče,

slůně ale nepláče.

 

Slon si s vrabci hraje,

potom skočí do tramvaje.

La, la, la - bom, bom, bom,

to je malý slon.

Pavla Brodová, 2.A

 

Mendelíček

Mendelíčka mám moc ráda

jako svého kamaráda.

Každý den si přečtu kousek,

u toho sním deset housek.

Až pak večer půjdu spát,

o Mendelíčku nechám si zdát.

 

Mendelíčka čtu vždycky ráda,

když jsem nemocná i zdravá.

Hezký úsměv v jeho tváři

září, září, vždycky září.

Slunce vyšlo zrovínka,

ahoj, tvoje Rominka.

Romana Trávníková, 6.B

............................................

Všechny texty najdete v příloze!

Soubory ke stažení

Naše škola zpracovává v souvislosti s využitím webových stránek pouze taková cookies, která jsou nezbytně nutná pro zajištění provozu webových stránek a internetových služeb, a u kterých není nutno získat souhlas uživatele webu (technické a relační cookies). Pravidla cookies