Dopis v lahvi
Věnováno paní Jaroslavě Žahourkové (17. 10. 1950 - 25. 1. 2006), trvale rozesmáté uklízečce ZŠ Mendelova a jediné čestné člence redakční rady školního časopisu Mendelíček
Milá Jarunko,
nemůžu se Ti nějakou záhadou dovolat a ani na SMSky mi neodpovídáš. No, to jsi celá Ty. Živel, který si prostě v každé situaci dělá, co chce. Asi jsi vyrazila za rodinou do Jižních Čech. Teď v zimě? Vždyť tak nerada někam cestuješ... A bez žádné zmínky? No počkej, to si ještě vyřídíme!... Počkat, počkat, to mi nějak nesedí... Když Ty někam vyrážíš, bývá to tak nanejvýš na tři čtyři dny, nejvýše na týden. Tak to už je rozhodně mnohem déle...
No tak, Jaruno, netrucuj a ozvi se! Copak Ti tady s námi nebylo dobře?... Já vím, někdy jsme trochu zlobili. Ale řekni sama, nebyla by v tiché odpolední škole nuda, kdyby se tu a tam neozýval z jejich různých koutů Tvůj hlasitý křik? „Koukejte se okamžitě vyzooout, nebo dostanete hadrooou!“ Nebo „Neééé, kdo to zase byyyl!?“ To když jsme Ti s redaktory chtěli udělat Vánoce a rozvěšeli po oknech, parapetech a květinách na chodbách třeba slupky z obědových banánů a sváděli to na Ufony... „Pomooóóć! Kdo tady nechal zapnutý ten počítač?!“ ječela jsi úžasně, když jsme někam odběhli a Tys měla šílený strach, že Tě ty svítící počítačové potvory jistojistě sežerou... A když sis odskočila na kafčo, občas jsme Ti někam schovali kýble s vodou nebo koště. A pak jsme prchali, abys je o nás nepřerazila. Většinou marně...:-)
No ale uznej sama - jindy jsme zas byli úplně hodňoučcí! Poslušně jsme zvedali nohy, když sis usmyslila, že učebnu počítačů prostě vytřeš, i když v ní ještě pracujem. Nemluvě o tom, že když ses rozhodla leštit obrazovky, vůbec Ti nevadilo, že jsme do nich právě čučeli. „Panebože, proč jsou zase tak upalcované?!“ mručela sis pod nosem. Ale my Tě měli prokouknutou. Tebe prostě zajímalo, o čem zrovna píšem! To bylo samé: „A o tom jste slyšeli? ... O tom byste měli napsat... A jestlipak bude v časopisu něco i o mně?...“
No, byly to ale krásné časy na Mendelce. Počítač tehdy doma ještě skoro nikdo neměl, takže jsme náš časopis vytvářeli přímo ve škole po odpolednech a během různých prázdninek. A když bylo potřeba, přišli jsme do školy i o víkendu či během nějakého svátku. Jenže jak se dostat do zamčené školy? „Paaníí Žahourkováá, přijďte nás pustit, vždyť bydlíte hned vedle...,“ loudili jsme. Takže časopis vždycky vycházel i díky Tobě...
A i v dobách, kdy Ti už nebývalo nejlíp, vracela ses do školy vždy s úsměvem na rtech a plná energie a elánu. „A co je tady nového?“ šmejdila jsi po všech místnostech... „Jak to, že nic?! Vždyť támhleta skříň byla tady, tenhle obraz visel výš a vitríny mají jinou barvu! A kde zmizela ta velká kytka...?!“ rozčilovala ses na oko. „A co dělá Lucka a Káča a jak se má Honza a...?“ zajímaly Tě osudy bývalých redaktorů... A peskovala jsi nás za to, že jsme Ti Mendelíček vhodili do schránky pozdě - třeba až třetí den po vytisknutí:-) A i když Tě tou různou chemií a paprsky pomalu zabíjeli, aby pak mohlo být lépe, chichtala ses: „A už jste viděli můj nový sestřih?“ A klidně sis sundala čapku či paruku a chtěla, ať si sáhnem na Tvůj jemňoučký mech vlásků...
Hm, ale je fakt divné, že dokonce ani pro pololetní vysvědčení sis nepřišla. A přitom i z chování jsme Ti tentokrát dali jedničku:-)... No, třeba jen nemáš čas, protože leštíš svou obrovskou domácí sbírku porcelánových slonů... Počkat, mrknu radši ještě do mobilu. Ach jo, je tam jen ta stará zpáva: „Není mi dobře, ale nic nevzdávám, budu bojovat. A až bude líp, ozvu se a zajdem na dvě deci. Jarka.“
Tak jo. Ale kdybychom se přeci jenom teď nějaký čas neviděli, tak velké díky za Tvou podporu v kteroukoliv denní či roční dobu, a hlavně za energii a úsměvy, které jsi všem kolem rozdávala!
Zatím ahoj! Pája:)
Pavel Wojnar