Jak se tiskne Mendelíček

15.8.2011 18:43

Vydat Mendelíček je dřina. Nejdříve přemýšlení, pak psaní, kreslení, řazení příspěvků...a pak opravování a vylepšování a...a sestavení časopisu na jednotlivé stránky. Hotovo? Ale kdeže, pak se to ještě musí natisknout a složit...

Kamarádka kopírka aneb Jak se tiskl Mendelíček

Ano, nastal ten den. I když později než jsme měli v plánu, ale přece jen už byl tady. Velký den, kdy mělo být narozeno další číslo Mendelíčka v tomto roce. Jedno sobotní ráno jsem tedy dorazila do školy a šlo se dodělávat poslední úpravy před tiskem. Těch posledních úprav teda bylo! Muselo se dokreslit pár obrázků, dodat a nalepit pár fotek, dodělat titulní stránku, taky nějaký ten článeček… (Schválně hádejte, kdo má totiž ve zvyku nechávat věci na poslední chvíli - kdo by to asi mohl být?...:-) Hned když byla dokončena nějaká dvojstránka, šlo se tisknout.

Už na začátku jsem byla upozorněna, ať jsem k té kopírce milá a hodná, protože když si to u ní zkazím, bude zle. A tak jsem k ní přistoupila s úsměvem a výrazem ve tváři, jakože potřebuju jen něco maličko vytisknout (ne několik set stránek) a jako, že hned zase půjdu. Taky mě uklidnili, že kdyby něco, ať volám o pomoc. Já si samozřejmě říkala, že s nějakou kopírkou si přece poradím! Dám tam papíry, cvaknu číslo, kolik chci výtisků a už budu jen dodávat další papíry. Tak jsem teda zmáčkla tlačítko „tisk“. A už to jelo. První stránka, druhá, patnáctá, třicátá… Šlo to jako po másle. Tak jsem si řekla: „Je to dobrý!“ Donesla jsem si proto židli, že si budu číst. Ale to jsem zřejmě neměla. To se kopírky nejspíš nějak dotklo. Udělala zvuk, jako když se rozhodne dát si k snědku nějakou tu stránku...:-) A najednou ticho! Žádný zvuk dalších tisknoucích se stránek.

Chtěla jsem ji sice tu stránku nějak vzít, ale bránila se zuby nehty. Muselo být tedy zvoláno poprvé: „Pomóc“! Ale nic. Jen smích z vedlejší místnosti. Takže znovu: „Pomóc, pomóc!“ To už se přihnal pan učitel Wojnar. Jako zkušený tiskař si s tímto problémem (a samozřejmě s úsměvem, asi aby se kopírka neurazila) vypořádal raz dva. A hned to všechno opět jelo jako po másle. Říkala jsem si: „Tak, teď už to půjde všechno v pohodě a za chvilku už to bude dotisklé.“ Ale jak mě to mohlo napadnout? :-) I když jsem do přístroje vložila čistý bílý papír, ven vyjížděl jako černoušek! Muselo být teda zvoláno: „Pomoc dvě, pomoóóc dvě!“ Na tenhle problém však nestačil ani úsměv ani dobré slovo, dokonce ani pohlazení. Ale pan učitel se s tím nakonec samozřejmě opět vypořádal.

Takových „pomoc“, ale ještě bylo… Až z toho šla hlava kolem. Proč prostě ten přístroj nemůže tisknout hezky jednu stránku za druhou?! Přestávala jsem tu kopírku mít ráda. V duchu jsem ji přemlouvala, ať přece neblbne, vždyť už jen pár stránek a hotovo! (No, tisklo se sice mimochodem několik hodin, ale pro útěchu…:-) A když nad tím tak přemýšlím, třeba jen nemá ráda stereotyp. To je přece pochopitelné! (Teď o ní musím napsat pár pěkných věcí, abych si to u ní zase vyžehlila. Protože to by byl průšvih, kdyby si o sobě při tisku tohoto článku přečetla něco nehezkého!:-) Kolik lidí totiž kopírku pochválí za to, jak usnadňuje práci? Představa, že by se mělo něco tolikrát opisovat, nebýt kopírky, je přece jen děsivá. A tak se vlastně ani nemůžu divit, že chce taky občas nějakou změnu. Takže: Kopírko, jsi přece jen šikula!:-)

Terka Červená (VIII.A), redaktorka Mendelíčku, 3. 3. 2006

Naše škola zpracovává v souvislosti s využitím webových stránek pouze taková cookies, která jsou nezbytně nutná pro zajištění provozu webových stránek a internetových služeb, a u kterých není nutno získat souhlas uživatele webu (technické a relační cookies). Pravidla cookies