A co Češi?
Čeští a slovenští vojáci museli bojovat za svůj stát – za Rakousko – Uhersko. Do války nastoupilo něco kolem miliónu Čechů a Slováků.
Mnozí z nich však dezertovali, nejvíce v Rusku prchali do zajetí, kde pak vytvářeli legie, které bojovaly proti rakousko-uherské armádě. Věděli, že pokud bude Rakousko – Uhersko poraženo, zvětší se šance na vytvoření samostatného státu. Nejznámější bitvou, které se na východní frontě československé legie zúčastnily, byla bitva u ukrajinské obce Zborova na počátku července 2017. Češi v legiích tu bojovali proti rakousko-uherské armádě, v níž bojovalo také spousta Čechů.
Jak to vypadalo, vzpomíná jeden legionářů František Wildmann:
„Svítá a drobně prší. Litujeme, že budeme jen zálohou, ale velitel úseku praporčík Němec mění náš žal v radost: možná, že i my budeme útočit. Na několika místech děláme výpadní schody. Okolo deváté hodiny slyšíme, že 1. pluk již začal. Dělostřelba dostupuje v tu dobu na obou stranách vrcholu, několik set děl hřmí najednou. Napjatě pozorujeme nepřátelské zákopy, které náhle oživl, a zesilujeme palbu. Jeden bystrozraký bratr volá neuvěřitelnou zvěst: „Bratři, nestřílejte, oni mají ruce vzhůru, střílíme zajatce...“ Nová zpráva: „Naši bratři na zástavě byli napadeni!“ Na tato slova se řítíme bez povelu k čerstvě vysekaným schůdkům, nedáváme se zastavit ani málo prostřihanými drátěnými překážkami, házíme na ně své pláště a opírajíce se o pušky, s hromovým hurá! překážky přelézáme. Potom se stáčíme mírně doleva, k cestě na Hodov. Slunce prohlédá na náš vítězný zápas krásným dnem. Máme už dva lehce zraněné. První, kterému obvazuji nohu, je náhodou saniťák: dává mi bomby se škrtátkem, odevzdávám je však zkušenějšímu bratrovi. Druhému raněnému obvazuji ruku. Oba odcházejí s úsměvem na obvaziště.
Mírným poklusem, po malé přestřelce, dobýváme druhých zákopů a zajímáme mnoho Rakušanů. Čechům z nich stručně, heslovitě připomínám, aby jako děti táboritů nezapomněli na svou povinnost a vstoupili do československé armády. Bratři jim radili, aby šaržím a důstojníkům, kteří s nimi špatně zacházeli, nasekali. Jeden mladý hoch, Rakušan, ale dobrý Čech, utrpěl těžké zranění ruky a hlasitě naříkal; bylo nám nesmírně líto, že naše rána zastihla nepravý cíl.
Zajatce nedoprovázíme, je nás velmi málo: ani jeden bratr nesmí chybět v útoku, jdou i kuchaři, písaři a sluhové. Proto zajatcům jen rukou naznačujeme směr, kam mají jít, a zběžně, pouze zrakem se přesvědčujeme, že zahohodili zbraně. Málem se nám nevyplatilo, že jsme je nevyprovodili; asi tři zajatci se znovu chopili odhozené zbraně a stříleli nám do zad. Odpykali to.
V další linii již narážíme na silný odpor. Proto útočíme krátce, rychle. Třeskly dvě, tři bomby a nepřítel, překvapen naší prudkostí, se vzdal. Bylo ho více než nás. Letíme dál silnicí k lihovaru, kde bratři vedou těžký boj s nepřátelskými kulomety. Teď postupujeme každý na svůj vrub. Uhnuv kulometnému ohni, obsazuji s jedním bratrem rakouské ubikace. Pouze v jedné bylo živo. Požádal jsem bratra, aby měl pohotově pušku a řítím se ke dveřím ubikace s výkřikem: „Hand auf, unbewaffnet zu mir!“ Vyšlo asi pětadvacet Rakušanů. Jen jeden z nich byl Čech. Když viděl bíločervenou stužku na mé čepici, divil se, že ho přišli zajmout Češi.“
Zdroj: https://www.codyprint.cz/legie/zborov_bitva.html
V naší hodině dějepisu jsme se zabývali nejen vznikem legií, ale také činností českých politiků v době války.
Informace, s nimiž jsme pracovali skládankovým učením, a zápis najdete v přílohách.