V. Patlochová k 40 letům školy
Na jaře se to přihodí téměř všem. Je v tom obvyklý zaběhaný pořádek. Vynášíme staré krámy, odpadky, vzpomínky…I já se pouštím do uklízení. Stará krabice s poničeným víkem padá na zem a na koberci zůstanou ležet rozsypané fotografie až do příštího vzkříšení z chaosu, který nastal při nechtěném pohybu.
Mám ji pod kůží
Na jaře se to přihodí téměř všem. Je v tom obvyklý zaběhaný pořádek. Vynášíme staré krámy, odpadky, vzpomínky…I já se pouštím do uklízení. Stará krabice s poničeným víkem padá na zem a na koberci zůstanou ležet rozsypané fotografie až do příštího vzkříšení z chaosu, který nastal při nechtěném pohybu. Co všechno mi proběhne hlavou, než zmatený nepořádek posbírám, uložím, srovnám a znovu zavřu do krabic od bot…
Je to už tak dávno….třída 9.A v upomínku své třídní učitelce za léta 1976-1979: Za Vaši lásku, píli, vědomosti my děkujeme dneska Vám. Ať životem Vás provází jen štěstí, které sahá až ke hvězdám. A k tomu černobílá fotografie třiceti osmi žáků, jejichž jména si i po létech vybavuji. Moje první třídnictví na druhém stupni, kus společného života. Na to, co je poprvé, se nezapomíná. Nechci být ale sentimentální, raději trochu více reality.
Tři roky jsem se učila učit na prvním stupni, dokonce rok pro velký počet žáků na detašovaném improvizovaném pracovišti v budově školní jídelny jiné školy při dvousměnném provozu, protože jsem chtěla po ukončení studia být co nejblíže svého bydliště, ale pro moji aprobaci nebylo zatím místo. Když jsem se po třech letech konečně dostala k uplatnění své aprobace český jazyk – výtvarná výchova, netušila jsem, co všechno s tím bude spojeno.
Léta normalizace. V soukromém životě narození syna a krátká půlroční mateřská dovolená. V práci ve škole kontrolované písemné přípravy na vyučování se stanovením výchovných cílů, vedení pedagogického deníku, posudky na žáky devátého ročníku, různá školení, kontrola angažovanosti, povinné vedení kroužků nebo pionýrů, časté schůze, jako výtvarnice výzdoba školy, také zvlášť oken k různým výročím, založení a stále obnovování tzv. síně tradic, školní akademie, soutěže a samozřejmě jako češtinářka opravy sešitů, kontrolních a slohových prací.
Myslím, že se to dalo zvládnout jen proto, že na škole byl báječný učitelský sbor. Pocit sounáležitosti. Všichni jsme byli na jedné lodi, všichni jsme táhli za jeden provaz. Rozvíjela se mezi námi pravá nefalšovaná přátelství, která přetrvávají dodnes.
Po deseti letech odcházím se svojí třídou 7.D na novou školu. Bude to už jiná kapitola mého života, budu učit na jiných školách a sbírat nové zkušenosti. Ale i dnes, když už jsem v důchodu, jsem tak nějak nejvíc spojena se školou, na které jsem začínala, a to nejen proto, že ji navštěvuje moje vnučka a brzy se připojí i vnuk.
Jedna z posledních hodin výtvarné výchovy. Kreslíme tuší a redis perem. Procházím uličkou mezi lavicemi a prohlížím si výtvory svých žáků. Najednou ucítím v noze nějaké bodnutí. To jeden z mých neposedných žáků nechtěně zapíchl hrot pera černý od tuše do místa, kde mám malou značku dodnes. A tak mohu tvrdit, že „Mendelka“ se mi zaryla až pod kůži.
Mgr. Vladimíra Patlochová, učitelka ZŠ Mendelova 1972 - 1982